Jak je ten svět velký

9. srpna 2017 v 15:13 | Chikulín |  Filozofuju?
Když jsem byla malá, říkala jsem si, jak jsou lidi okolo mě velcí. Jak je ta budova obrovská, jak bych se v ní ztratila. Byl pro mě velký talíř, postel mých rodičů byla obří, výlest na sedačkku v autobuse byl pro mě nadlidský výkon. Když jsme jeli za známými jen pár kiláků od nás, říkala jsem si jak je to daleko, že když bychom jeli ještě dál už bychom se ani nemuseli vrátit zpět. Byla jsem úplně mimo. Dokonce, když jsem někam letěli tak jsem koukala jak je ten svět velký. Jako velkomoc jsem brala Německo a všechnoc co nebylo od nás pro mě bylo Německý. Každá zpěvačka, lepší auto, cizojazyčný film... Když to bylo lepší bylo to pro mě od tama. Není divu, bylo mi asi 5 a já opravdu neměla páru, co je od nás dál.

Postupně jsem začala poznávat věci dál za hranicemi. Pochopila, že na světě je daleko více států než Česká republika, Německo, Polsko, Slovensko a Rakousko. Asi se bude smát ale mně málem vypadly oči z důlku, když mi to všechno poprvé děda ukazoval na mapě a nechtěla jsem tomu věřit.

Dneska už mi přijde, že svět není tak velký. Vzdálenost Praha-Ostrava není tak hrozná. Mapy hrozně zkreslují a lidi jim přesto věří. Těch pár hodin v letadle mi nepřijde už jako brána do jiného světa. Jen lidi se na Vás pořád koukají z vrchu. Pořád budete ten malý človíček co světu tam venku nerozumí, protože ho nechápe. Mně však příjde, že ten svět nechápe je. Nedokáže pochopit, že lidé se přizpůsobí a pochopí ho rádi. (Dobře spousta lidí s tím má problémy, ale to jsou převážně ti blbci co se bojí něčeho co neznají a přijde jim to zcela zcestné. Ani si nepřejou ho pochopit a po ostatních chtějí, vyžadují aby se chovaly podle pravidel na které jsou zvyklí z domu. To mi přijde dosti sobecké.)
Takže spíš tak, že já ten svět pochopím ráda. Nevím proč na mě kouká jak na nechápajícího tvora.
 

Blbost o jablkách

30. července 2017 v 20:20 | Chikulín |  Rýmovačky
Ideální jablíčko má barvičku trávy,
hezky zelené a dobře se tráví.
Málo šťavnatá jsou pak jabka rudá,
když jsou bez šťávy je s nimi nuda.

Dále tu máme jablíčka strakatá,
ty Vám však každý v obchodě ohmatá.
Někdo prý má nejradši žlutá,
pro chuťové buňky je tato barva krutá.

A nakonec jsou tu jablíčka hnědá,
na některých místech občas i šedá.
Nedoporučuji! Jsou dosti špatné,
to, že jste atlet by Vám bylo houby platné.

Nejsem fanda Jihlavanky

28. července 2017 v 12:00 | Chikulín |  Rýmovačky
Dneska složím básničku.
Moment! Udělám si k tomu kávičku.
Vždyť rýmy já mám v malíčku.
Ještě si rozdělám čokoládičku.

Hrnek vyndám z kredence,
pak si zapnu vodu.
Káva je prý prevence,
proti spánku svodu.

Vyndáme si k tomu lžičku,
a jihlavanky pytel.
Do pytlíku zanoříme z lžičky jenom špičku,
nejsem této kávy moc velý ctitel.

Voda se už vaří,
konvice se vypíná.
Můj rozbitý hrnek se na vodu moc netváří.
Na tu poslední kávu si moc dobře vzpomíná.

Už bych si ji vážně dala,
zalívám si kávu.
Trochu mléka bych přidala,
Ať to mám pořádnou šťávu.

Voní hezky, kecám, ujde to.
Příště zkusím Nespresso.
 


Slib

25. července 2017 v 23:53 | Chikulín |  Filozofuju?
"Slib je řečový akt, při němž jedna osoba ujišťuje druhou (druhé), že v budoucnosti něco udělá nebo naopak neudělá. Vzájemný slib tvoří dohodu, formálněji smlouvu. Zvláště závažný a slavnostní slib je přísaha"- Wikipedie

Nemohla jsem si pomoct. Hledala jsem nějakou definici tohoto slova a musím říct, že je to snad poprvé co jsem naprosto spokojená s definicí našeho spasitele- Wikipedie.

Každý v životě něco slíbil. Třeba slibuje právě teď. Dala bych ruku do ohně, že i zítra bude něco slibovat. Slib dáváte sobě nebo druhé osobě. Ve chvíli, kdy slibujete jste z více jak 90 % přesvědčení jak to všechno dodržíte. Ale ne vždycky to tak je. Každý z nás slib minimálně párkrát porušil. Ztratil slib snad svoji původní vážnost? Je to teď jen slovo co ujišťuje ale neplní svůj původní účel?

Lidi mají v povaze naslibovat hory, doly, černý les. Co z toho doopravdy dodrží? Já nejsem jiná. Už jsem si navykla, že by bylo dobré tak často tolik věcí neslibovat. Ostatní potom neočekávájí. Nemají vysoké nároky. O to větší je potom jejich překvapení. Ale na rozdíl od většiny, já můžu prohlásit, že co si pamatuju tak pokuď jsem slib porušila, vždycky jsem byla připravena nést následky (taky, že jsem je nesla) a byla jsem schopna přiznat svoji chybu.

Když se nad tím tak zamyslím, tak dneska málokdo dodrží slib. Dobře většina slibů ani nelze pořádně dodržet. Ale kolik lidí si to přizná a je schopno nést svojí chybu? Postupem času zjišťuji, že takových lidí ubývá. Pro některé je jednodušší vymýšlet si proč to nešlo. Miliony a miliony výmluv. A víte co? Mě je to jedno.

Já nehodlám přece někomu trhat hlavu za to, že něco nedodžel. Jen bych si občas přála aby byli té slušnosti a doznali se, přijmuli trest. Pokuď vůbec nějaký je. Většinou stejně žádný není. Jen s povzdechem či se smutkem v očích pokračujete v životě. Víte, že to co vám někdo slíbil není tak důležitý. Asi nejste ani vy tak důležití, aby se kvůli vám někdo namáhal.


"Když nedodržíš malé sliby, nedodržíš ani velké."- Cormac McCarthy (Cesta)


Je možné vůbec dodržet sliby dané sami sobě? Ano, ale člověk musí mít pevnou vůli. Je to daleko težší dodržet. Když dáte slib sám sobě je daleko jednodušší omluvit jeho nedodržení. Je daleko jednodušší uvěřit své vlastní výmluvě.

Líní lidé

19. července 2017 v 9:32 | Chikulín |  Filozofuju?
Líbí se mi, jak lidé říkají, jak by něco udělali jinak. Jak by to bylo jednoduché. Jak by to dopadlo. Jak mohli být hrozně moc šťastní. A takový ty různý strašně chytrý kecy. Nejlepší na tom potom je, jak se obhajují. Proč to vlastně udělali. Byl to naprosto logický krok, kterýmu nešlo zabránit. Každý na jejich místě by to přece udělal naprosto stejně. A pak se diví jaké to pro ně má důsledky. Oni se přece něco takového nezaslouží i když to co udělali byla hovadina na entou. Vůbec jim nevadí, jaké jsou důsledky pro ostatní. Životy ostatních přece nejsou vůbec tak důležité jako ty jejich.

Po delší době si však uvědomí jaká to byla chyba. Že takový být nechtěli. Nejraději by se změnili ale prostě to nejde. Nelze přece jen tak změnit svůj život. Nejde přece jen tak si říct například: "Tak, ode dneška budu jiný. Budu hodný k lidem okolo." nebo: "Ode dneška budu dbát na životní prostředí." či:"Ode dneška nebudu kouřit."

Většina lidí si nedokáže přiznat, že mají nějaký problém. Nemůžou přece jen tak přestat kouřit. Vždyť jsou závislí a nedokážou to. Nebo jsou moc líní na to aby si domů pořídili ještě jeden koš na plasty. Nebo pomohli tý starý pání s težkou taškou do schodů či mamince s kočárkem do tramvaje. Není to přece jejich starost.

Pak jen všichni nadávají, jak je život k nim nespravedlivý. Ano, život je nespravedlivý. Byla a bude. Někdo se narodí jako syn miliardáře a nemusí v životě nic dělat. Někdo se zas narodí do absolutní chudoby bez jídla, bez vody. Někdo drogově závislým. Chápu to. Bohužel to tak je. Ale nikdo na světě jim nemůže zabránit se snažit aby tomu bylo jinak. Někteří lidi jsou moc líní a pohodlní na to změnit svůj život. A že je jen málo těch co nemůžou opravdu svůj život nějak změnit. Udělat si ho lepším. Nejen pro sebe ale i pro lidi okolo.

Každý může přestat se svou závislostí. Když né sám, tak je spousta lidí co mu můžou pomoci. Hlavním faktorem je on musí chtít. Většina ALE nechce.

Každý člověk může pomáhat ostatním. Možná si nejdřív řekne co z toho asi má. Pokud jste už takhle někdy někomu pomohli, určitě si pamatujete na ten dobrý pocit co jste ze sebe měli. Představete si, že každý by každýmu pomáhal a snažil se změnit nejen svůj ale i život ostatních k lepšímu. Hned by nám bylo všem líp, kdyby si lidi furt nestěžovali jak to mají v životě těžké a aspoň nějak by se s tím snažili něco udělat. Nemyslíte?

Další články